Again and again

13. května 2018 v 19:13 | 🍄 Houbička 🍄
Od čtvrtka spolu nemluvíme, se "snoubencem". Od té doby to se mnou jde z kopce. Nejím, cvičím, jsem pod práškama a dneska mi ještě k tomu všemu umřel potkan. Ta namáha při cvičení mi dělá dobře. Uspokojuje mě to, ničení sebe sama.

Od čtvrtka jsem snědla pouze dva loupáky, balíček borůvek a pár mandlí. A obrovskou hrst Oxazepanů a když nemůžu spát, kopnu tam Rivotril. Nikdo zatím nic nepoznal, ale uvnitř mě se to hroutí. Jsem zvědavá, jak dlouho tohle vydržím.

Měla bych se učit na závěrečný zkoušky semestru, místo toho ležím, hraju hry přes messenger a cvičím. Je mi tak neskutečně špatně, jako mi ještě nikdy nebylo...
 

Zoufalství se dá řešit ...

11. května 2018 v 1:06 | 🍄 Houbička 🍄
Tak jsem opět tady. Jsem sama, šíleně osamocená.

Na tu zkoušku jsem teda nakonec šla. Zvládla jsem ji, ale s vypětím všech sil. Ta kráva mě nenechala skoro mluvit, pořád mi do toho skákala, i když jsem si vybrala dvě otázky, které jsem perfektně uměla. Ne prostě, ona pořád žvanila a žvanila, stále mi do toho skákala a nakonec mě ještě sprdla, že u závěrečných zkoušek to takhle nepůjde, že musím mluvit. Kráva. Nicméně mám to za sebou, naštěstí. Trochu se mi tím zvedla nálada.

Nějak si nevím rady se svým životem. Před onemocněním nebo lépe řečeno, před diagnózou, jsem měla vcelku pestrý život. Můj snoubenec mě opustil, naše společné záliby jsou kaput a já nevím, co sama se sebou. Děsím se své hlavy, nevím, cos e ve mě odehrává. Ty stavy, vidiny a snad i slyšiny. Jsem prostě cvok. Budu asi potřebovat nějaké medikamenty. Moje poslední zkušenost se Zoloftem dopadla příšerně. Od té doby jsem se svojí psychiatričkou domluvená, že medikamenty zatím brát nebudu, kurva, ale já je asi fakt potřebuju. Bojím se.

Dneska jsem napsala drahému, ať už mi nepíše. Myslí si, že odloučení nám pomůže dát vztah dohromdy. Na jednu stranu ho chápu, ale na druhu je nasraná, protože mě nechal v těch sračkách, když ho nejvíce potřebuju a ani nemá zájem mě vídat. Ubližuje mi to. Stejně si myslím, že lže a jediný důvod, proč tak narychlo odešel je, že mi nechce být nablízku, nebaví ho mě podporovat. Od víkendu do středy jsme byli u jeho rodičů, lituju okamžiků, kdy jsem mu v záchvěvu lásky poskytla své tělo. Nezasloužil si ho, byl to jen chtíč.

Taky je mi neustále špatně od žaludku. Moc jím a potřebovala bych zhubnout, stejně vypadám jako prase. Nesnáším se. Kdysi jsem měla anorexii a vypadala jsem skvěle, měla jsem tehdy o deset kilogramů méně, než dnes. Chci se tam vrátit, asi zase přestanu jíst, stejně je mi z jídla pořád špatně. Budu se živit ovocnými a zeleninovými šťávami, smoothie, syrovou zeleninou a ovocem...je mi tak stejně nejlépe.

Madness

10. května 2018 v 0:58 | 🍄 Houbička 🍄
Mám dojem, že v mé hlavě se z nějakého důvodu začalo odehrávat to pravé šílenství. Nevím, co se mi to děje. Za ty dva měsíce, co jsem nepřispěla, jsem zvládla tolik věcí, že na sebe snad mohu být pyšná. Dokončila jsem zbývající tři zkoušky a jednu navíc z nového semestru, které mi chyběly k ukončení semestru, našla jsem si psychiatra a i psychoterapeuta. A můj snoubenec? Vrátil se ke mě a už je zase pryč. Nadobro. Odstěhoval se. Ale samozřejmě jinak nás vztah pokračuje dále, moc mě miluje, akorát si myslí, že bychom měli být chvíli sami.

Psychiatrička se ukázala být ještě větší cvok než já, ale jinak je to vcelku príma baba. Psychoterapeut je slovenská píča, která mě svým jednáním dohnala do Krizového centra. "Od puberty mám problémy s poruchou příjmu potravy, prodělala jsem i anorexii a několik let se z ní potom dostávala, bohužel se mi to nikdy plně nepodařilo. Je to jeden z důvodů, proč mě za vámi psychiatrička poslala, abychom řešili i tuto část mého života.", "To si o sobě myslí devět ženských z deseti, že jsou tlusté, tomu se věnovat nebudeme.",...a bylo vymalováno. Na to jsem dostala doporučení, že mám odjet na hory a nadýchat se vzduchu.

Co se mi to teď děje? Mám jakési "záchvaty", i ze spaní. Strnu, rozbuší se mi srdce, motá se mi hlava, nacházím se v jakémsi šoku a do celého těla včetně obličeje mi stoupá horko. Co to má znamenat? Byla bych si myslela, že jsem těhotná, což nepřichází v úvahu a byl to opravdu zázrak.

Psychiatrička mě už vidět prý nepotřebuje, akorát když budu něco potřebovat. Psychoterapeut mě svým jednáním srazil na kolena a už k němu nejdu. Co mám doprdele dělat? Nikdo v mém okolí nechápe, co se mi děje, nechtějí pochopit. Jsem na všechno sama a nemám absolutně komu se svěřit.

Jde to se mnou zase od desíti k pěti. Zítra mám zkoušku z práva. Pravděpodobně se budu muset již podruhé omluvit. Já to prostě nedávám. Kde mám hledat pomoc? Jsem na všechno sama. Mamce své stavy vyprávět nemohu, nechápala by je. Nikdo kolem mě nechápe. Hledám nějaké řešení, ale nenacházím. Jsem zoufalá.

Chci umřít.
 


Zpověď hraničářky: vztahy

11. března 2018 v 4:10 | 🍄 Houbička 🍄
aneb jak se všechno po*ralo.

V úvodu jsem napsala krátký sloupek o tom, že mi pravěpodobně bude diagnostikována hraniční porucha osobnosti. V úterý se děs stal skutečností, na základě nekonečného klinického vyšetření od pana psychologa mi byla tato porucha skutečně diagnostikována. Nikomu jsem to neřekla, nepřiznala, ale otřáslo to se mnou. Do té doby jsem si nechtěla přiznat, že by se mě to mohlo týkat, brala jsem to jako nadsázku, jednoduše tak, že jsem trochu šáblá. Nicméně po tom, co jsem si na anglicky psaných stránkách pročetla, co to tedy skutečně je a jak se takový člověk chová, sedlo to na mě jak p*del na hrnec. Nikdy pravděpodobně nezapomenu slova pana psychologa na základě toho, že jsem mu pověděla, který člověk je mi v posledních měsících, letech nejbližší - "držím vám palce, uvedla jste snoubence jako nejbližšího člověka, takže to bude pravděpodobně on, kdo vám pomůže vytyčit ty hranice...". Pane doktore, nepomůže. Ten člověk už není.

Od středy zažívám peklo. Hádky, vyhazování věcí, neochota, stres, ošklivé smsky. Můj nejbližší a nejmilejší člověk odešel. Jednoduše jsem ho pravděpodobně vysála, zničila. Te člověk nezvládnul mě. Nezvládl mé výbuchy nálad, moji agresivitu, špatné nálady, které se střídají s těmi dobrými i několikrát za den. Nedivím se mu. Určitě se to snažil zvládal velmi, velmi dlouho, ale navštívit odborníka na psychiku nás všechny napadlo až příliš pozdě. Jednoduše mě už nechce. Nepřeje si setrvávat ve vztahu, který je rozbitý, jako na houpačce. Opět, nedivím se mu. Raději by spal v autě, než by se vrátil za mnou. Naštěstí jsem ho alespoň k tomu přemluvila, nechci, aby se trápil někde v zimě.

Neskutečně mi ten člověk chybí. Žijeme spolu téměř šest let, šokuje mě to. Po třech hnusných dnech jsme se domluvili alespoň na zachování přátelství. Ale já sakra nechci přátelství, chci s tím člověkem žít. Je šílené vidět, jak jsem zlomila toho člověka, absolutně ho zničila. Je to tak zničující! Přišla jsem na svoji nemoc pozdě, nedostala jsem šanci se změnit, naučit se sama se sebou pracovat a stálo mě to lásku. Bude mi neskutečně dlouho trvat, než si uvědomím, že ten člověk už není, že je to pouze přítel a můj spolubydlící. Ničí mě, že se ho nemohu dotýkat. Ničí mě, že mě pravděpodobně nechce nablízku. Ničí mě, že už nikdy s ním neprožiju nádherné chvíle, které patří pouze dvěma lidem. Ničí mě, že už spolu nebudeme jezdit na fes'táky, už neuvidím jeho rodinu,...Jakmile si najde svůj vlastní byt, pravděpodobně na mě zapomene. Stále ho moc miluji. Je přesně 3:51. Nemohu spát. Ta prázdnota je tak silná, že mám pocit, jako by mě měla sežrat, pohltit. Dříve bych toho člověka vzbudila, řekla bych mu, že je mi smutno, on by mě pravděpodobně objal a já bych usnula. Nic z toho už se nikdy nestane.

Chápu ho. Chápu ho, že se tak zachoval a absolutně mu to nemám za zlé. Nechci být člověk, který k sobě bude násilím někoho poutat, jen proto, aby tu ten člověk byl. Velmi mě mrzí, že jsem nepřišla včas na to, že moje chování je vlastně porucha - tím to nechci shodit pouze na ni samozřejmě. Díky sobě samé jsem přišla o člověka, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života. Byl moje podpora, když se mi nedařilo. A teď je pryč. Tedy, on tu je, ale již ne pro mě.

Tímto psaním varuji vás, kteří prožíváte něco podobného a už jste v takovém stavu, že přemýšlíte o návštěvě odborníka. Udělejte to. Udělejte to, protože jinak byste mohli dopadnout jako já, opustí vás člověk, kterého milujete a vy si až příliš pozdě uvědomíte, co všechno jste mohli udělat předem, ale zase nenechávejte všechnu vinu padnout na sebe.

Já se nyní nacházím ve stavu, kdy si říkám, že už nikdy nevstoupím do žádného vztahu. V tuto chvíli si jako člověk s touto poruchou příjdu tak destruktivní a to ve mě vyvolává pocit, že toto už nikdy žádnému člověku nemohu udělat.

Rozhodla jsem se vyhledat odborníka, ke kterému budu pravidelně docházet na terapie. Chci a potřebuju se naučit zvládat stavy, kdy jsem neskutečně agresivní, výbušná. Chci se vrátit k doučování, ke svojí práci, kterou jsem měla velmi ráda. Chci se vrátit do školy a doučit se na tři zbývající zkoušky, chci začít zase cvičit a hrát na handpan, chci zase cestovat, fotit a radovat se ze života...

Jsem unavená. Strašně moc.

Kam dál