Březen 2018

Zpověď hraničářky: vztahy

11. března 2018 v 4:10 | 🍄 Houbička 🍄
aneb jak se všechno po*ralo.

V úvodu jsem napsala krátký sloupek o tom, že mi pravěpodobně bude diagnostikována hraniční porucha osobnosti. V úterý se děs stal skutečností, na základě nekonečného klinického vyšetření od pana psychologa mi byla tato porucha skutečně diagnostikována. Nikomu jsem to neřekla, nepřiznala, ale otřáslo to se mnou. Do té doby jsem si nechtěla přiznat, že by se mě to mohlo týkat, brala jsem to jako nadsázku, jednoduše tak, že jsem trochu šáblá. Nicméně po tom, co jsem si na anglicky psaných stránkách pročetla, co to tedy skutečně je a jak se takový člověk chová, sedlo to na mě jak p*del na hrnec. Nikdy pravděpodobně nezapomenu slova pana psychologa na základě toho, že jsem mu pověděla, který člověk je mi v posledních měsících, letech nejbližší - "držím vám palce, uvedla jste snoubence jako nejbližšího člověka, takže to bude pravděpodobně on, kdo vám pomůže vytyčit ty hranice...". Pane doktore, nepomůže. Ten člověk už není.

Od středy zažívám peklo. Hádky, vyhazování věcí, neochota, stres, ošklivé smsky. Můj nejbližší a nejmilejší člověk odešel. Jednoduše jsem ho pravděpodobně vysála, zničila. Te člověk nezvládnul mě. Nezvládl mé výbuchy nálad, moji agresivitu, špatné nálady, které se střídají s těmi dobrými i několikrát za den. Nedivím se mu. Určitě se to snažil zvládal velmi, velmi dlouho, ale navštívit odborníka na psychiku nás všechny napadlo až příliš pozdě. Jednoduše mě už nechce. Nepřeje si setrvávat ve vztahu, který je rozbitý, jako na houpačce. Opět, nedivím se mu. Raději by spal v autě, než by se vrátil za mnou. Naštěstí jsem ho alespoň k tomu přemluvila, nechci, aby se trápil někde v zimě.

Neskutečně mi ten člověk chybí. Žijeme spolu téměř šest let, šokuje mě to. Po třech hnusných dnech jsme se domluvili alespoň na zachování přátelství. Ale já sakra nechci přátelství, chci s tím člověkem žít. Je šílené vidět, jak jsem zlomila toho člověka, absolutně ho zničila. Je to tak zničující! Přišla jsem na svoji nemoc pozdě, nedostala jsem šanci se změnit, naučit se sama se sebou pracovat a stálo mě to lásku. Bude mi neskutečně dlouho trvat, než si uvědomím, že ten člověk už není, že je to pouze přítel a můj spolubydlící. Ničí mě, že se ho nemohu dotýkat. Ničí mě, že mě pravděpodobně nechce nablízku. Ničí mě, že už nikdy s ním neprožiju nádherné chvíle, které patří pouze dvěma lidem. Ničí mě, že už spolu nebudeme jezdit na fes'táky, už neuvidím jeho rodinu,...Jakmile si najde svůj vlastní byt, pravděpodobně na mě zapomene. Stále ho moc miluji. Je přesně 3:51. Nemohu spát. Ta prázdnota je tak silná, že mám pocit, jako by mě měla sežrat, pohltit. Dříve bych toho člověka vzbudila, řekla bych mu, že je mi smutno, on by mě pravděpodobně objal a já bych usnula. Nic z toho už se nikdy nestane.

Chápu ho. Chápu ho, že se tak zachoval a absolutně mu to nemám za zlé. Nechci být člověk, který k sobě bude násilím někoho poutat, jen proto, aby tu ten člověk byl. Velmi mě mrzí, že jsem nepřišla včas na to, že moje chování je vlastně porucha - tím to nechci shodit pouze na ni samozřejmě. Díky sobě samé jsem přišla o člověka, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života. Byl moje podpora, když se mi nedařilo. A teď je pryč. Tedy, on tu je, ale již ne pro mě.

Tímto psaním varuji vás, kteří prožíváte něco podobného a už jste v takovém stavu, že přemýšlíte o návštěvě odborníka. Udělejte to. Udělejte to, protože jinak byste mohli dopadnout jako já, opustí vás člověk, kterého milujete a vy si až příliš pozdě uvědomíte, co všechno jste mohli udělat předem, ale zase nenechávejte všechnu vinu padnout na sebe.

Já se nyní nacházím ve stavu, kdy si říkám, že už nikdy nevstoupím do žádného vztahu. V tuto chvíli si jako člověk s touto poruchou příjdu tak destruktivní a to ve mě vyvolává pocit, že toto už nikdy žádnému člověku nemohu udělat.

Rozhodla jsem se vyhledat odborníka, ke kterému budu pravidelně docházet na terapie. Chci a potřebuju se naučit zvládat stavy, kdy jsem neskutečně agresivní, výbušná. Chci se vrátit k doučování, ke svojí práci, kterou jsem měla velmi ráda. Chci se vrátit do školy a doučit se na tři zbývající zkoušky, chci začít zase cvičit a hrát na handpan, chci zase cestovat, fotit a radovat se ze života...

Jsem unavená. Strašně moc.